Podmínky pro omítání

Před vlastním prováděním omítek hrají především roli podmínky, ve kterých se stavební práce provádějí, limitovány časem a prostorem v souladu s požadavky ekonomiky stavby. A právě čas se stává další významnou veličinou v provádění omítek s přímým dopadem na důležité parametry jako pevnost, vlhkost, objemová hmotnost atd. Splnění těchto požadavků klasické postupy již nemohou v plné míře zajistit, avšak dokáží je řešit suché maltové a omítkové směsi. Zdivo z Liaporu je díky své drsné povrchové struktuře dobrým podkladem pro omítání. Má nejnižší kapilární nasákavost mezi tepelně izolačními zdicími materiály a odnímá jen minimum vody z omítek. To dovoluje nanesení velké plochy malty před srovnáním a zahlazením, což se projeví na snížení nebezpečí spálení čerstvé omítky a zvýšení výkonu při omítání. Není potřeba žádná zvláštní úprava zdiva ani zvláštní postupy, je však nutno dodržet určitá doporučení.

Podklad musí být:

• rovný
• únosný a pevný
• chemicky stabilní
• rovnoměrně nasákavý, homogenní
• bez škodlivých výkvětů
• dostatečně vyzrálý
• nenamrzlý (teplota povrchu vyšší než +5 °C)

K zajištění pevného trvalého spojení omítky s podkladem se používají různé adhézní můstky (penetrační nátěry) a cementové postřiky (pro cementový postřik použít jako ostřivo lehký písek z drceného „Liaporu“). V místech styku zdiva s jinými materiály nebo konstrukčními prvky, jako jsou překlady, zakrytí drážek po zdravotních instalacích, nebo i v místech styku zdiva s výrazně odlišnými vlastnostmi, se musí vložit do omítek výztužná síť pro omítky s dostatečným přesahem, tkaninu umístit vždy do horní třetiny omítky.

Vlhkost zdiva

Zdivo zvlhčené z důvodu špatné ochrany během stavby, například stékáním ze stropů, nebo zdivo promočené náporovým deštěm a podobně (vlhkost vyšší než 10 %), se nedoporučuje omítat. Je-li zdivo příliš vlhké, doporučuje se před omítáním provést jeho vysušení (přirozeně – vlivem teplého počasí nebo pomocí vysoušečů). Tímto opatřením eliminujeme objemové změny a zároveň zlepšíme tepelný odpor zdiva v počáteční fázi užívání stavby. Je také velmi nevhodné omítat nahřáté zdivo bez předchozího navlhčení (v letních měsících).

Vyztužování omítek v místech styků různých materiálů ve zdivu

V místech styku zdiva s jinými materiály nebo konstrukčními prvky, jako jsou překlady, zakrytí drážek pro rozvody apod., nebo i v místech styků zdiva s výrazně odlišnými vlastnostmi (objemová hmotnost, struktura povrchu), se musí vložit do omítek výztužná síť pro omítky s dostatečným přesahem.

Volba malty pro omítky

Pro omítky platí, že mají mít nižší modul pružnosti než materiál zdicího prvku s dostatečnou pevností v tahu. Omítkovina má mít nižší objemovou hmotnost, než má materiál zdicího prvku. Jádro se může provádět ve dvou nánosech provedených „čerstvý na čerstvý“, to znamená, že na čerstvou, jen zavadlou první vrstvu se nanese druhá vrstva. Jako vnitřní omítky se použijí lehké, vylehčené nebo obyčejné vápenné nebo vápenosádrové omítky. Pro stěny z tvárnic vyšších hmotnostních tříd se používají vápenocementové omítky s cementovým přednástřikem. Pokud se nepoužívají speciální tenkovrstvé typy omítek, je minimální tloušťka vnitřní omítky 10 mm. Pro vnější omítky se doporučuje používat dvouvrstvé omítkové systémy. Při větší tloušťce by mělo být provedeno jádro ve dvou nánosech „čerstvý na čerstvý“. Pokud se nepoužijí speciální tenkovrstvé druhy omítek, je minimální tloušťka omítky 15 mm. Při nepřesně provedeném podkladu pro omítku, stejně jako při přílišném provlhčení podkladu, musí být pro omítání učiněna speciální opatření. Je možné buď vložit výztužné sítě do jádrové vrstvy omítky, nebo nanést na nezatvrdlou jádrovou vrstvu špachtlovou vrstvu se sítí.

Teplota

Teplota vzduchu a podkladu nesmí během zpracování a tuhnutí klesnout pod +5 °C.

Vnitřní omítky

Jako vnitřní omítky se použijí lehké, vylehčené nebo obyčejné vápenné nebo vápenosádrové omítky. Pro stěny z tvárnic vyšších hmotnostních tříd se používají vápenocementové omítky s přednástřikem cementovým postřikem. Pokud se nepoužijí speciální tenkovrstvé typy omítek, je minimální tloušťka vnitřní omítky 10 mm. Konečná úprava povrchu omítek je buď zfilcováním, nebo pomocí vrchní štukové nebo šlechtěné omítky.

Vnější omítky

Pro vnější omítky zdiva z lehkého betonu z Liaporu se doporučuje používat dvouvrstvé omítkové systémy. Při větší tloušťce by jádro mělo být provedeno ve dvou nánosech “čerstvý na čerstvý“. K tomu jsou přednostně použity lehké nebo vylehčené malty, které svou pružností a pevností odpovídají podkladu. Pokud se nepoužijí speciální tenkovrstvé typy omítek, je minimální tloušťka vnější omítky 15 mm. Při nepřesně provedeném podkladu pro omítku, stejně jako při přílišném provlhčení podkladu, musí být pro omítání učiněna speciální opatření. Je možno buď vložit výztužné sítě do jádrové vrstvy omítky, nebo nanést na nezatvrdlou jádrovou vrstvu špachtlovou vrstvu se sítí. Při jemně zahlazeném vnějším povrchu omítky mají omítky náchylnost ke vzniku povrchových trhlin. Doporučené jsou proto vnější šlechtěné omítky s hrubou strukturou se zrny od 3 mm.

Tepelně izolační omítky

Tepelně izolační omítky jsou dodávány jako dvouvrstvé systémy. Jádro tvoří speciální velmi lehká omítka a vrchní vrstvu vodoodpudivá omítka obvykle s vloženou sítí. Pro tepelně izolační omítky musí být použity výhradně suché, továrně vyráběné maltové směsi. Zdivo z Liaporu je vhodným podkladem pro tepelně izolační omítky. Tepelně izolační omítka má mít tloušťku alespoň 30 mm. Tepelný odpor závisí na použitém druhu tepelně izolační omítky a na její tloušťce.

Zateplovací systémy

Mnoho stavebních materiálů, které vyhovují požadavkům na únosnost, jsou též dobrými vodiči tepla. Není proto vhodné, aby při použití v obvodových konstrukcích plnily kromě statické funkce i funkce tepelně izolační. Tu musí plnit další materiály přidané na vnější povrch nosné konstrukce tak, aby byl dosažen minimální požadovaný tepelný odpor (R=2,6 m².K.W^-1). Pro dosažení tohoto požadavku slouží kontaktní zateplovací systém. V tomto případě funguje tepelný izolant spolu s vysoce zušlechtěnou armovací stěrkou a sklotextilní síťovinou jako distanční lůžko schopné přenášet tahová napětí bez prokreslení trhlin na povrch. Kontaktní systémy omezí tepelné ztráty v zimním období, nejsou však schopny dokonale chránit konstrukci před teplotními zisky v letním období, kdy se může teplotní účinek negativně projevit na napjatosti vnitřní nosné konstrukce. To vyžaduje používat uzavřené systémy od jednoho výrobce, které dokáží eliminovat výše uvedený problém díky použití správného systému. Jak již bylo naznačeno, systém zdiva, který vznikne použitím kontaktní izolace (zateplovací systém), přesně vystihuje pojem „sandvichové“ konstrukce. Myšleno tedy použitím různých vrstev materiálů s různými tloušťkami a fyzikálně technickými vlastnostmi. Bez ohledu na konkrétní materiály lze rozdělit kontaktní zateplovací systém na tyto části s těmito vlastnostmi a požadavky:

1. Kontaktní vrstva (lepicí tmel)

Jak již název napovídá jedná, se o konstrukční vrstvu, která zprostředkovává kontakt nosné (původní) konstrukce s tepelnou izolací. Zpravidla se jedná o maltovou směs na bázi cementu a jemných vápencových drtí, jež je zušlechťována přísadami zlepšujícími zpracovatelnost a přilnavost čerstvé malty k podkladu. Důležitou vlastností této vrstvy je přídržnost (MPa) a součinitel difuze vodních par, udávající schopnost propouštět vodní páry.

2. Tepelně izolující část

Je to vrstva zprostředkovávající funkci tepelného izolantu připojeného pomocí kontaktního tmelu s nosnou konstrukcí. Tepelným izolantem je většinou deska z minerální vlny, nebo pěnového polystyrénu. Důležitou vlastností mimo součinitele tepelné vodivosti je rovněž chemická stálost a požární odolnost (u polystyrénu - samozhášivost).

3. Uzavírací vrstva s výztuží

Je tvořena speciální omítkou, jež obsahuje tkaninu ze skleněných vláken. Ta zajišťuje jednolitost finálního povrchu bez trhlin v místě spojů a materiálových přechodů. Armovací tkanina je sklotextilní síťovina s alkalivzdornou povrchovou úpravou s velikostí oka 4x4 mm (příp. 5x5 mm). Důležitou vlastností této vrstvy je pevnost v tahu za ohybu (MPa, součinitel difuze vodních par a rovněž zpracovatelnost. U armovací tkaniny rozhoduje pevnost v tahu na osnově (N.mm^-1).

4. Finální úprava

Finální povrch tvoří omítky - modifikované pasty, které umožňují větší deformace bez vzniku trhlin. Této finální úpravě před-chází provedení penetračního nátěru na bázi akrylátové disperze a minerálního plniva. Struktura povrchu bývá v zrnitosti od 1 - 6 mm. Důležité vlastnosti pro tuto vrstvu jsou přídržnost (Mpa), mrazuvzdornost, odolnost proti náhlým teplotním změnám, vodopropustnost (l.m^-2) a doba zpracovatelnosti (min.).

5. Doplňky

Nedílnou součástí zateplovacího systému jsou doplňky umožňující bezproblémové provádění a funkci systému jako celku. Jsou to zejména plastové talířové hmoždínky s plastovým hřebem, rohovky, rohovníky, soklové profily apod.

Druhy omítek

Rozdělení a druhy omítek

Dle použití se dají dále omítky dělit na jednovrstvé, vícevrstvé a zateplovací systémy. Druh použitého pojiva jednoznačně vymezuje oblast použití daného výrobku. Zjednodušeně lze oblast použití omítek dle pojiva rozdělit takto: omítky se sádrovým nebo vápenným pojivem (je možné používat pouze v interiéru), vápenocementové, cementové a hydraulické (je možné použít do interiéru i exteriéru).

Z dnešního pohledu můžeme dělit omítky:

Praktické rozdělení malt pro omítky zdiva z Liaporu je podle objemové hmotnosti, pro tepelně izolační, lehké a vylehčené omítky. Pro zdivo z lehkého betonu mají stanovenu horní hranici pevnosti, ČSN 73 2430-4 udává další požadované vlastnosti malt pro omítky z hlediska pevnosti v tahu a přídržnosti k podkladu. Vnější omítky odpuzující vodu musí mít koeficient povrchové nasákavosti podle ČSN 72 2448 menší než 0,5 kgm^-2h^-0,5. Vodotěsnost omítek se zkouší podle ČSN 73 2578 a limitní hodnota je 2 l/m².

Přehled doporučených malt pro zdění a omítání zdiva z Liaporu.

Z uvedeného přehledu je vidět, že pro většinu typů zdiva z Liaporu jsou doporučené lehké nebo vylehčené malty a omítky a případně i tepelně izolační omítky. Pro výrobu těchto malt a omítek lze s výhodou použít Liapor a Liaver.

Malty pro lehké a vylehčené omítky z Liaporu

Liapor a Liaver jsou ideálním materiálem pro výrobu směsí pro omítky. Liapor a Liaver mohou být použity pro výrobu lehkých a vylehčených vápenných, vápenocementových i sádrových omítek. Na českém trhu je několik domácích i zahraničních výrobců suchých maltových směsí pro lehké a vylehčené omítky z Liaporu. Použití lehkých a vylehčených malt pro zdivo z lehkého betonu z Liaporu je nezbytností, aby byla dodržena zásada, že na lehký materiál zdiva nemá navazovat těžká omítka. Kromě toho lehké, ale i vylehčené omítky zlepšují tepelně izolační vlastnosti zdiva. Tepelný odpor omítkového systému z lehkých malt z Liaporu, o který se zvýší tepelný odpor zdiva omítnutím, je více než 3krát větší než tepelný odpor omítkového systému z obyčejné vápenocementové malty.

Tepelně izolační omítky z Liaporu

Liapor, ale hlavně Liaver umožňují výrobu tepelně izolačních omítek s objemovou hmotností nižší než 600 kg/m³ a se součinitelem tepelné vodivosti λ nižším než 0,14 Wm^-1 K^-1. Tepelný odpor omítkového systému s vnější tepelně izolační omítkou, o který se zvýší tepelný odpor zdiva omítnutím, je více než 5krát větší než tepelný odpor omítkového systému z obyčejné vápenocementové malty (při stejné tloušťce omítek). Tepelně izolační omítky, které se nanáší i ve větších tloušťkách a tepelný odpor závisí na použitém druhu tepelně izolační omítky a na její tloušťce.

Specifikace zdících malt

Malta pro zdění a omítky má odpovídat ČSN 72 2430 Malty pro stavební účely. Malty, které je možno použít pro zdění z prvků z Liaporu, můžeme z hlediska objemové hmotnosti rozdělit na malty lehké, vylehčené a obyčejné. Pevnostní značky malt pro zdění tvárnic z Liaporu dle ČSN 72 2430 jsou uvedeny níže. Dále se malty dělí podle použitého pojiva apod. V německých normách jsou malty pro zdění rozděleny na lehké, s objemovou hmotností do 1000 kg/m³ a normální. V této příručce je pro lehké malty použito označení LM 21 a LM 36.